Celkově byla účast nízká, ale očekávaná. Kdo se tedy sjel? Poky, Pavlík, Martin, Tobiáš, Jirka, Viktor, Dobrovod, Honzíček a já. Plus samozřejmě rodiče příslušných individuí, plus mladší sourozenci Hedvika Klímová a moje mladší sestra Karolína, plus dva psi - naše Brenda a Klímovic Cindy, kteří tvořili oddělenou neustále bojující, po sobě se válející a kousající skupinku.

Oficiální čas odjezdu na pětačtyřicetikilometrový okruh byl stanoven jako obvykle na 9:00. Jako obvykle se vyjelo v půl jedenácté, načež se nám podařilo přesvědčit Brendu, aby se alespoň na pár hodin vzdala rvaček s Klímovic kokrem a vedeni paní Janoušovou vyrazili jsme do přes les do hospody a zpět. Cyklisté se mezitím projížděli v blízkém okolí, jako obvykle bloudili a měli nejrůznější poruchy. Nejhůře asi dopadl Martin, kterému se podařilo urvat šlapku a posledních pár kilometrů kolo v podstatě dotáhl. Umožnil tak Adamovi a Pokymu stát se nejrychlejšími jezdci. V rozmezí hodiny a půl jsme se u chaty již opět shromáždili všichni a začaly tradiční zábavy - táborák, opékání (u Dobrovoda spíše zuhelňování) buřtů, fotbal hraný na psem očůraném prašném plácku nad ohništěm a pojídání, později spíše házení do sudu, kde již odpočíval pan Fernet, Jiříkova kostkového cukru. Zatímco minule se nám podařilo hromadně spořádat celou krabici, letos jsme Janoušům nechali celou spodní řadu.

Fotbal jsme po několika pokusech, kdy jeden tenisák skončil na stromě a ani několikaminutové třesení nic nesvedlo, kdy druhý ukořistili psi a třetí byl namočen do sudu a následně obalen téměř jednou tak velkou vrstvou bahna, vzdali, po zbytek odpoledne jsme se bavili nejrůznějšími válkami - šiškovou (minoritní, padlo jen několik ran), cukrovou (krátká, leč intenzivní) a sirkovou (o poznání delší).

Akce byla oficiálně ukončena o půl šesté, kdy skalní cyklisté vyrazili do Prahy na kolech, zatímco ti méně skalní naložili svá auta a společnost opustili v pohodlných sedadlech. Celkově lze říci, že i přes menší nepříjemnosti způsobené Tobiášovým zraněním, Martinovou urvanou šlapkou a Jirixovým nedožraným cukrem, se Mirošovice 2001 vydařily jedničkově. Zprvu mi bylo líto na pohled malé účasti, ale nakonec dobře tomu tak. Těžko říci, zda by bylo možno udržet ve více lidech stále stejnou pohodovou atmosféru…

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Tento článek vyšel v neděli 11.6. 2001 a zaujal už lidí